PROGRAM / GABRIELA TĚTHALOVÁ – ALEA IACTA EST

Abstraktní malba má dnes nejednoznačnou povahu – jsou to jednak amorfní tvary, ale též skutečnost jako taková. Původní význam slova abstrakce je odtržení se od reality (z latinského ab-trahere (od-tržení)), ale v dnešním technokratickém věku má spíše povahu mimesis (nápodoby). Abstraktní světy jsou naší realitou a mimesis, kterou jsme považovali dříve za její index, je dnes symbolem – tedy konvencí, nikoli otiskem. Gabriela Těthalová zpracovává realitu v abstraktních vizuálních kódech, které odvozuje ze světa matematiky. Její plátna obsahují pseudonáhodné předměty a tvary, které k sobě staví ve vzájemných konstelacích. Soubor děl Alea iacta est je s každým novým dílem rekonfigurován a reinterpretován. A to nikoli zdokonalením zvolené strategie, ale naopak jejím zpochybněním na základě iracionality analogické k tahu 37 mezi AlphaGo a Lee Sedolem, kdy umělá inteligence (AI) plánovaně zahrála tah nevedoucí přímo k předem vykalkulovanému vítězství, aby posléze sama zvítězila – v jádru tak předvedla něco velmi lidského…¹ Podobný princip nás provází v celých dějinách, iracionální jednání jdoucí vstříc nebezpečí funguje jako nástroj inovace, která rekonfiguruje původní řád. Prvním lidským nástrojem byla kost a schopnost rozdělávat oheň (je iracionální využívat objekty asociované s potencialitou vlastní smrti), obě události způsobily řadu dějinných kauzálně a-kauzálních zvratů. Na jedné straně si tak můžeme představit pasáž Vesmírné Odysey Stanleyho Kubricka, kdy jedna z opic zabije druhou kostí nebo také mytického Prométhea, který ukradne bohům oheň, jelikož jako jediný z živých bytostí nebyl obdařen bohy žádnou zvláštní schopností, jak o tom vypráví Platón v Prótagorovi. Proto předměty, amorfní barevné skvrny, které se objevují v plátnech Gabriely Těthalové, nejsou bezvýznamné fragmenty, naopak mají v nich své nezbytné místo. Jejich význam můžeme vyčíst na základě vztahů, do kterých vstupují. Konstelace jsou pak způsob, jak věcem dáváme smysl, jsou neustálými vrhy kostek, jejichž význam se prve může zdát nahodilý, ale v kontextu celé hry je každé jedno číslo podmíněno – a každý další hod mění celou hru. Instalace výstavy i náměty děl jsou konstelace stejně jako verše enigmatické básně Stéphana Mallarmé Coup de dés jamais n’abolara le hasard. „JAKO KDYŽ / Náznak / ticha prostý / který se zavíjí do ironie / nebo / do tajemství / střemhlavého / řvoucího / v jakémsi blízkém víru veselosti i hrůzy / poletuje kolem víru / aniž jej přikryje / aniž před ním prchne / a jehož pozemský znak kolébá / JAKO KDYŽ“² Jacques Rancière poukázal na hudební kvality básně, které můžeme spojit s Mallarmého vášní pro oceán – a tedy i Sirénami a pythagorejským konceptem číselné harmonie.³ Později Quentin Meillassoux „dešifroval“ vlastní zacyklenost básně: číselný kód, jako mallarméovskou poetiku.⁴ Tento kód, ačkoli zrozený z náhody, je zde v konstelaci, která dává pochopení celému významu básně. Alea iacta est je tak poetickou verzí algebry: je konstelací objektů, a tedy konstelací skutečnosti – je to jakýsi spekulativní noumenon. Abstrakce v plátnech Gabriely Těthalové jsou povahou věcí, nejen neforemným objektem. Pro všechna její díla je tak společná ambivalence, se kterou se vztahují ke světu, jsou realitou v konstelacích abstrakce. Kostky jsou vrženy, alea iacta est. // Alea iacta est je součástí výstavního triptychu Alea iacta est – Apokatastasis – Fuga per canonem.