PROGRAM / Michal Šmeral - POOL of the MOON

06/09 - 30/09/2018
Michal Šmeral - POOL of the MOON

Tvorba Michala Šmerala dlouhodobě navazuje na druhy umění, v nichž hrají podstatnou úlohu z pohledu autora neintencionální děje, respektive těžko ovlivnitelné fyzikálně chemické zákony. Podobně jako u gestické malby, nebo například u obarvovaných záznamů dopadů kapek, či kaňkáží, se jich autor přesto pokouší zmocňovat. Ovlivňuje matrice, na kterých dílo vzniká, podmínky, za nichž roste, nebo samotné způsoby, jimiž se tak děje.

Nejinak je tomu i v jeho aktuálním projektu, jehož hlavní motto zní: „Zachytit čas a proměny tvaru v objektu.“ Výsledná podoba instalace je často důsledkem autorových tvůrčích postupů a to důsledkem předem nezamýšleným. Vytyčení „podloží“, na němž objekty vyrůstají, je snad jediným uváženým kompozičním zásahem. A on sám je limitován půdorysem výstavních prostor. Nejobecnějším pojmem, který umožňuje výstavní projekt zastřešit je krajina. Jak autor sám podotýká: „Námět krajin často vychází z výsledku samotného procesu a není hlavním nosným prvkem – zamýšleným obsahem – jsou na stejné úrovni. Krajina nemusí být konkrétní a pozemská, je imaginární. Proces končí ve chvíli, kdy se rozhodnu.“

Metaforicky zpracovávané téma, je přes výše uvedené deklarativní „ponížení“ na roveň procesu a formy, v tvorbě Michala Šmerala velmi důležité. Podstatnou symboličností se ostatně vyznačuje již jeho diplomový projekt z roku 2008 „Židle, Kondomy, Overall“. Nikdy mu nešlo o strukturní nebo formální redukci podnětů vysílaných k divákovi. Ač se zdá, že je sdělení, díky způsobu tvorby založenému na vrstvení, často jen obtížně dešifrovatelné, přesto je podstatnou součástí díla. Nemá samozřejmě podobu nějaké jediné a absolutní pravdy. Spíše příběhu, který je sestavován vždy různě na základě totožných indicií. Při jeho hledání je třeba brát také v potaz osobnost autora. Respektive jeho specifický smysl pro humor. Je plachý, hořký a suchý. V již zmiňovaném triptychu lze interpretovat Židle – trůny jako symbol vlády nad hmotnou stránkou světa, Kondomy jako symbol dechu a zároveň opakované negace prvního hříchu. Petrifikovaná speleologická kutikula je potom odkazem na symbolickou smrt autora coby jeskyňáře. Období, kdy triptych vznikal, bylo řečeno s nadsázkou pro autora obdobím usazení se u rodinného krbu, duchovní expanze v omezených hranicích životního prostoru a odvržení všeho, co mu umožňovalo unikat na objevné výpravy na vlnách odvahy a dobrodružství.

Pokud by však zůstalo jen u adieu, s Bohem, jednalo by se zřejmě o apendix tvůrčího procesu. Význam a potenciál techniky drip sculptingu pro Šmeralovu tvorbu se ale ukázal a ověřil vzápětí a v následujících projektech, které rozvinuly rozličné možné podoby jeho využití a sepjetí s mnoha významovými a tematickými rovinami.

V oblasti formy se autor specializuje na techniky převážně sádrové empaketáže rozličných artefaktů, nebo přímo ready-made. Postupně se stal expertem na fyzikální vlastnosti pokrývačské hmoty, jako je denzita, viskozita, kapilarita, koheze a adheze a konečně na hydrataci a exotermní reakci. Paleta jeho tvůrčích postupů se rozvinula od cákání, crčení, kanutí, kropení, mrholení, nahazování, přes odlévání, omítání, pocákání, pohřbívání, polévání, poprskání, stékání, stříkání, udusání, utemování, vrstvení, až po zaházení a zalití. A samozřejmě řadu dalších postupů, pro něž nám jaksi chybí pojmenování a logické vysvětlení.

Jak již bylo řečeno, tematicky se ve Šmeralově tvorbě velmi často objevují krajiny, nebo artefakty, které je evokují. Forma tachykrasových artefaktů, která se podobá krápníkům, je jednak důsledkem gravitace a způsobu tvorby, jednak důsledkem intuitivní inklinace autora. Třebaže je při jejich vzniku geologický čas převeden na čas lidského života a artefakty vznikají v zásadě rychle, je jejich utváření spjato s pracností, trpělivostí, ireverzibilitou a do značné míry náhodností. Autor vytváří stalagmitové sestavy, kdy každý sloup funguje jako solitér i jako relační bod ve struktuře instalace. Důležité je vrstvení, které umožňuje pracovat jak v monochromu, tak s probarvenými plochami. Ty navíc autor divákovi odkrývá pomocí řezů. Někdy jsou sloupy dozdobeny petrifikovanými květinami a dostávají karnevalový havajský ráz. Oscilace mezi původní „neposkvrněnou“ bělostí a vizuálním barevným lunaparkem je oscilací mezi archaickou nostalgií a postmoderně distancovanou travestií.

Zatímco stalagmity můžeme vnímat jako odkazy na interiér jeskyně, zabývá se Šmeral také volnou krajinou. Je často reminiscencí jeho dětství a jinošství, zpětně idealizovaných skautskou etikou a romantikou tuláckých poutí. Jsou aktualizované jeho autentickými otcovskými zkušenostmi. Objevují se v nich odkazy na architekturu, krajinu, ale občas jsou do nich vetknuty i literární odkazy vzpomínaných věcí. Matrice, na nichž vznikají, jsou formálně i tvarově velmi pestré. Velmi podstatným spojujícím momentem je jejich instalace v konkrétním prostoru. Ten se potom stává homogenním ekosystémem autorovy imaginace.

Dalším integračním prvkem je světlo, v aktuálním případě světlo měsíce. Metaforický bazén pro měsíční koupel má dva odlišné břehy. Jeden romantický, usilující o hledání pravdy, pravdy jediné, pravdy starozákonně kruté a neúprosné. Světlo měsíce, které z něj krajinu a jeskyni ozařuje je světlo magické, čisté a zároveň mámivé. Druhý břeh, je břehem podvratným. Břehem startovních bloků. Vrhá jasně ozářené tvary do nekonečného apeiron. Respektive proměnou jejich kontextu ukazuje jejich odvrácenou tvář.

A to je poloha, která z pionýrské atrakce Trip to the Moon v newyorském zábavním parku, jenž dal jméno všem dalším lunaparkům, vytváří perzifláž. Z ní září měsíc světlem neonů, před nimiž defilují stíny předmětů a obyvatel platónské jeskyně. Je světlem klamavým, bludným a zároveň radostným z vědomí si objevů ze zakázaných a zakazovaných plodů.

Díky oscilaci a napětí, které se autorovi daří dovednou prací s oběma polohami, vzbuzovat, je potom občas možné spatřit i odvrácenou tvář měsíce. Je to pohled unikátní, neboť instalace je rozebrána a dekontextualizována. Zkrátka zmizí a zůstanou jen vzpomínky. Jaké budou, záleží na každém z nás: „Proces končí, kdy se rozhodnu.“ Platí to jak pro autora, tak pro diváka. Nezbývá, než si popřát „správná“ rozhodnutí...

Text: Jindřich Lukavský

Rozhovor s vystavujícím