Sólová inscenace na pomezí tance, fyzického divadla a výtvarného umění, která přináší vizuálně působivou studii rovnováhy, vytrvalosti a kreativity.
22 konferenčních židlí, obsesivní rytmus a jedno tělo v neustálé interakci s prostorem. V sólové inscenaci PLI se Viktor Černický stává architektem i živým stavebním materiálem, který v nekonečném cyklu konstrukce, dekonstrukce a rekonstrukce proměňuje obyčejné objekty ve fascinující vizuální kompozice. Prostor se pod jeho rukama neustále formuje – dynamická instalace se střetává s performativní precizností, pohyb se mění v sochu, chaos v dokonale organizovaný celek. Navazujíc na barokní filosofii Gottfrieda Wilhelma Leibnize, PLI je nepředvídatelné a vtipné představení, kde je barokní robustnost nahrazena prostorovou skromností a materiálním minimalismem.
Od své premiéry v roce 2018 bylo PLI uvedeno na více než 120 světových scénách – od vůbec prvního uvedení české choreografie v pařížském Théâtre de la Ville, přes Barcelonu, Řím, Stockholm až po Bangkok, Hongkong a další. Z téměř 700 různých projektů se PLI zařadilo mezi dvacítku evropských představení v prestižním katalogu Aerowaves Twenty20. Mladé diváctvo v Londýně pomohlo projekt adaptovat pro nejmenší věkové kategorie v projektu Shape It. V roce 2019 získalo PLI Cenu diváků i Hlavní cenu České taneční platformy. Za koncept a choreografii obdržel Viktor Černický nominaci v kategorii Tanec a pohybové divadlo v rámci Ceny Divadelních novin 2019. V Praze tento projekt přesto zůstává téměř neznámý.
„Leibniz spojuje zdánlivě nemožné. Přivádí nás k přemýšlení o komplexnosti a rafinovanosti tohoto světa pomocí velmi jednoduchých a pochopitelných principů. Rozmnožuje je a skládá, ohýbá je všemi možnými způsoby a tolikrát, až nakonec stojíme před Světem jako sofistikovaným architektonickým dílem. Vytváří dílo extrémně bohaté na detaily, propracované ve stylu, robustně tvarované a těžko uvěřitelné, a přesto zůstává jednoduchý, skromný a absolutně pravdivý. Leibniz byl skutečným dítětem barokní epochy. Myšlenka, která mě vedla k vytvoření představení, které ohýbá naši představivost a tají náš dech, aniž bychom byli plytcí ve formě a přímočaří ve výrazu, tak nakonec vyplývá z barokního ohýbání reality a Leibnizovy potřeby odrážet skutečnosti, které se pro svobodnou lidskou bytost často stávají transcendentními.” (Viktor Černický)